Domů / Reportáže / Za kešemi na Höchkönig
Za kešemi na Höchkönig

Za kešemi na Höchkönig

Naše už vcelku ustálená, ale proměnlivá parta, která jezdí do hor a tu a tam na „tépětky“ na stromech se rozhodla využít společný volný víkend (19.–21.9.2014) k cestě za jednou z nejzajímavějších ferrat v Rakousku.

Většinou to bývá tak, že z deseti oslovených se nakonec tři nebo čtyři domluví a v pátek odpoledne vyrazí. Tentokrát to vypadalo, že jedno auto bude málo, ale nakonec se počet ustálil na ideálních pěti. Samozřejmě. Když můžou lidi, počasí dělá psí kusy a výpravu jsme nakonec v pátek odpoledne odvolali. Slabou, ale krásnou náhradou byla mysterka Via ferrata Bechyně a jako bonus pak ještě podruhé navštívené Zimoviště nočního pavouka. O tom ale psát nechci. Chci pokračovat o Berchtesgaden Alps, kam jsme se vydali o týden později. Protože počasí předpovídali luxusní, tak zas nemohli lidi a nakonec jsme zůstali s Kubou Housekem sami. Nic to nezměnilo na našem rozhodnutí vyrazit a tak jsme v pátek naskočili do modrého krasavce a vyrazili směr Salzburg a dál.

Cestou jsme udělali první „zářez do pažby“ a odlovili jednoduchou „drajvku“ Whonig wollen sie? Někdy kolem jedenadvacáté, po dalších dvou neúspěšných pokusech o odlov tradiček při cestě, jsme dojeli až na jedno z doporučených parkovišť pro nástup na Königsjödler. Stálo tu asi pět aut, vesměs s českými espézetkami a několik stanů. Dobrý pocit se rozplynul záhy, když nám nikdo ani neodpověděl na pozdrav. Jsme my Češi občas ale divní patroni… Tak jsme zas nastartovali a přejeli na druhé parkoviště. Tady stála jen další dvě auta, okna zevnitř zamlžená. Inu, před náročným výstupem je odpočinek důležitý. Ještě než jsme sbalili věci a vyrazili hledat noceh na Erikhütte, odlovili jsme nedalekou Checkpoint.

Kde a jak jsme spali, raději nebudu rozvádět, ale jisté je, že už lehce po páté ranní jsme byli na cestě k nástupu. Začalo se rozednívat a počasí, které mělo být luxusní, zas až tak luxusní nebylo.
 

 

Ale, upřímně, to nám bylo fuk. Nejsme v horách poprvé, víme že počasí se tu mění z hodiny na hodinu a když byla předpověď dobrá, je velká pravděpodobnost, že sluníčko vyleze a bude krásně. Škrabali jsme se do kopce nezvykle pomalu, takže nás postupně předešlo asi deset, nebo dvanáct lidí a když nemluvili náhodou česky, tak mluvili slovensky.

Jediný, kdo mluvil německy byl nějaký namakaný borec, který to bral cestou necestou a jak jsme si pak s ostatními s úsměvem sdělovali, všem nám vynadal, že máme mizerné boty a že nahoře je „lot of“ sněhu a že takhle tam chodit nemáme. Tvářil se u toho jak bubák a já si vzpomněl na Radkovu větu z Grosser Prielu, kdy byl po kolena ve sněhu a prohlásil, že do „šestiapůl“ chodí v teniskách a pak až bere pohorky (myšleno 6500 m.n.m. samozřejmě trochu s nadsázkou). Přesto se tomu německy mluvícímu bubákovi, který se do ferraty vydal bez jakéhokoli jištění podařilo, že někde ještě relativně blízko nahoře odradil čtyři lidi s tím, že výš je lano pod sněhem a nedá se tam projít. Otočili to a vydali se jinam. Škoda. Projít to šlo v pohodě a lano pod sněhem bylo jen jednou, a to když jsem na něj ten sníh naházel.

A teď už přichází to pravé, proč jsme sem přijeli. Helmy nasadit a jde se na to! Hned po prvních pár metrech bylo jasné, že tahle ferrata je jiná, než všechny ostatní, které jsme zatím zdolali. Je víc lezecká, musí se tu víc přemýšlet a je dost fyzicky náročná. To zpočátku. Později tohle všechno zůstane a ještě k tomu je extrémně exponovaná.

Teď následuje několik obrázků, které vydají za spoustu slov. Jde se totiž po opravdu velmi zajímavém, rozeklaném a ostrém hřebeni, pořád nahoru dolů a většinou přímo po hraně. Flying fox je příjemným zpestřením. Měli jsme z toho strach, ale nakonec to nebylo nic hrozného, když sami sebe přesvědčíte o tom, že jedno lano je víc než dost a ta hloubka pod vámi není zas tak příšerná.
 
výhled dolů přes tenisku :)
Flying fox 

Člověk se tu pohybuje doslova a do písmene „na hraně“.
 

Ač jsme si to užívali převelice, konec ferraty a vrchol jsme vyhlíželi napjatě. Konečně se poprvé ukázal! A na fotce vpravo je pohled na místo, odkud se díváme. Jak a proč jsem se k ní dostal, vyplyne záhy.
 
 

Celou dobu jsem šel první a možná mě mělo varovat, že Kuba je nějaký pomalejší, než obvykle. No, nevarovalo. Došel jsem až sem, tedy přesně ke keši Klettersteigcache – Königsjodler oba nás zalogoval a když Kuba dorazil, bylo jasný, že je zle. Jak moc, to jsem ještě netušil. Braly ho křeče do nohou, třásl se zimou, bylo mu blbě od žaludku. Rychlá konzultace po telefonu, nacpat do něj cukr, do tepla a ideálně aspoň chvíli prospat. Udělal jsem (a následně ne jen já sám) co bylo v mých silách.

Když ani po hodině nebylo zřejmé žádné zlepšení, bylo jasné, že je potřeba situaci řešit radikálně a zavolat vrtulník. Kuba byl prostě úplně totálně vyčerpaný, neschopný pohybu. V tu chvíli jsem byl rád, že tam s námi byl Petr, který mluví anglicky asi o tři třídy líp než já a vyřídil veškerou komunikaci se záchranáři. Trvalo asi hodinu, než se k nám dostali, protože mraky z údolí co chvíli zakryly vrcholek Kummetsteinu, na kterém jsme byli.
 
 
 

Musím říct, že práce těchhle chlapů je obdivuhodná! Byla to záležitost pár minut. Přiletěl, vycvaknul se z lana, vyřešil co bylo potřeba, vysílačkou zavolal vrtulník zpátky, cvak cvak a byli pryč. Docela se mi ulevilo, když jsem si uvědomil, že Kuba je v rukou profíků a že to celé je vlastně jen drobná komplikace.

Cestu na vrchol by byl Kuba určitě nezvládnul. Byla to ještě celkem dřina a zabralo mi to možná dvě hodiny. Takže na Matrashaus jsem dorazil jen těsně před západem slunce. Pravda, musel jsem ještě vyzvednout krabičku na hřebeni. Hochkönig jsem si tam ale nechal na příště. Věřím, že to s Kubou zdoláme!

Na chatě se všichni ptali, jestli je vše OK, ale já taky nic nevěděl. Uvnitř signál moc není a když jsem párkrát vyšel ven, tak odpověď na smsku nepřišla. Ráno konečně dorazila sms. Kuba psal, že je OK a já mohl v klidu jít s ostatními pozorovat východ slunce.
 
 

Vynechal jsem jednu celkem zajímavou epizodu. Když jsme čekali na vrtulník, dolezla k nám sympatická zrzka. Byla mi povědomá, ale jistý jsem si nebyl. Večer v chatě jsme si připomněli, že jsme se před asi patnácti lety několikrát setkali. Je to legrační, jak někoho dlouhá léta nevidíte a pak ho potkáte kdesi v Alpách…

Domluvili jsme se, že dolů jdeme spolu, protože na sestupovkou, která je označovaná jako jedna z vůbec nejhorších, se nám ani jednomu nechtělo. Vláďové, se kterými přijela, tudy naopak jít chtěli, protože cesta kolem hřebene by zabrala příliš času. Kolem osmé byl nejvyšší čas vyrazit na cestu. Ještě poslední pohled na chatu a pak už nádhernou krajinou dolů směrem na Arturhaus. Nějakou keš jsem sebral, nějakou zapomněl, ale věřím, že tu nejsem naposled!
 
 
 

Nemůžu na závěr nezmínit ještě 2 věci. Keš Bergl – der hochkönigliche Haus- und Hofhund HKC#9 je vskutku parádní! Smekám před ownerem a klaním se! To, že mě Vláďové hodili k autu, když pro nás s Jitkou na Arturhaus přijeli (díky chlapi!) mi dalo čas zvyknout si cestou do nemocnice ve Schwarzach im Pongau, kde jsem Kubu vyzvedával, že existují i auta, která mají tři(!) pedály a řadící páku. Inu, 6 let jen s automatem…
 

Když se ohlédnu zpátky, byl to víkend plný velmi intezivních zážitků a život přece není nic než zážitky, ne?

30. 9. 2014 sepsal Jarda zemekoulan.

One comment

  1. Profilový obrázek

    Dovolím si ještě komentář na závěr.
    Kubovi přišla 27. 10. faktura za záchranou akci na 1064 € a 7. 11. Alpenvereinem bylo proplaceno.
    Naproti tomu, česká zdravotní pojišťovna se snaží neproplatit poměrnou část z 23 € které hradil hotově v nemocnici.
    Těším se, že brzy budu moct říct, že jsme stejně kultivovaný a kulturní národ (včetně státní a firemní kultury) jako naši jižní sousedé…

Scroll To Top