Domů / Reportáže / Krásné Vánoce přeje…
Krásné Vánoce přeje…

Krásné Vánoce přeje…

Před Štědrým dnem jsem uléhala s přáním, že do konce roku chci mít 500 kešek. Zbývalo tedy 11 kousků, což by nebyl problém, kdybych netrpěla lenorou vánoční.

Vzbudila jsem se ve dvě v noci a mrkla letmo na mobil. Přišel nějaký mail. Ještě skoro poslepu koukám, že půl hodiny po půlnoci přišlo několik notifikací na kešky a všechny se jmenují nějak podobně a k tomu vánočně. V první moment jsem to přešla s tím, že to bude dlouhá série, bude to daleko, bude zima a nejsem blázen… Prostě lenora vánoční. Odebrala jsem se do kuchyně, uvařila si čaj a ze zvyku zapnula počítač. Než se vylouhoval pytlík čaje, už jsem si chystala hodně silné kafe do termohrnku. Šlo o sérii dvaceti premium member kešek Krásné Vánoce přeje… od Alke04. To je v mých očích záruka něčeho vyvedeného. Proč si tedy nenadělit odlov pěkných kešek hned takhle po ránu? Přes den nebude čas a mít je odlovené právě dneska bude pro mě ten nej dárek.

Mezi oblékáním a stahováním kešek do mobilu hledám čelovku, baterky do ruky, klíče od auta a vůbec vše potřebné. Už se mi nechce vůbec spát, lenora se tiše krčí v koutě a těším se na noční výlet za šipkou. Po půl třetí jsem už seděla v autě a jela směrem na Plzeň. Cestou jsem se stavila na benzínce, kde mě při výrazu obsluhy napadlo, jestli mi někde nečouhá kus pyžama. Pyžamo nečouhalo, ale doma jsem zkoušela čelovku a v tom spěchu si jí nechala na hlavě. Omluvný úsměv musí stačit, na mudlo debaty není čas. Cesta ubíhala rychle, silnice krásně prázdná a kromě Hořovic, kde mi přes cestu přeběhla hodně tmavá kočka (ne, určitě nebyla černá!) a v boční ulici stáli pomáhající a chránící, jsem neviděla ani živáčka.

Ve 3:20 se loguju u první kešky, kde mi Krásné Vánoce přeje… kapr a koukám, že se loguju za STF. Během celé série se to tak nějak střídá. Někde jsem za STF, někde za TTF, ale u logů se objevují stále stejná jména. O nějakou tu hodinu později zjišťuji, že se někde v lese potkali a pak asi logovali společně STF. Takže jsem někde aspoň třetí? Pěkný neplánovaný vánoční dárek.

Popojíždím směr druhá keška – Vánočka a auto nechávám u lesní cesty, kde už vidím zaparkované jiné vozidlo. Beru batoh a mizím v lese. Cestou přemýšlím, jestli je to dobrý nápad, jestli ta kočka přes cestu nebyla fakt černá.. Ale spoléhala jsem na označení terénu, které bylo vesměs „2“. Prvních 5 kousků mám za chvilku, ale u Mikuláše, kam jsem došla v  4:00 mě přemáhá má fantazie. Někde v lese jsem zahlédla dvě světýlka a svítila směrem ke mě. Nejprve jsem si myslela, že to jsou jiní kačeři, ale na mé volání nereagovali. Světýlka se pohybovala nějak zvláštně a v tu chvíli se mi v hlavě dokola točila známá reklama na kolový nápoj, kde holčička hlásí: „Já už nemusím, já už ho vidím“. Jen jsem se rozhlédla, na který strom bych dokázala vylézt. Utíkat někam lesem se skomírající čelovkou a neznalostí terénu by nemělo smysl. Naštěstí se světýlka vzdálila, až zmizela úplně a já mohla pokračovat v klidu dál. Pak mi krásné Vánoce popřál Čert, AndělZlaté prasátko. Ze Zlatého prasátka jsem měla opravdu radost, protože jsem ho letos konečně viděla a tudíž můžu z batohu s klidem vytáhnout bagetu. Ve 4:30 je na snídani ideální čas.

Posilněna si nechávám přát i od Adventního věnceBetlémského světla, které je mou 500. keškou. Mám tedy své přání splněno. Nedaleko Betlémského světla se odněkud vyluzoval v nepravidelných intervalech záhadný zvuk. V tom kužel mých světel nalezl ve tmě něco jako posed, který si tam do toho ticha pěkně povrzával.

 

Další v řadě byla Vánoční koleda a vůbec jsem si nedovedla představit, jak bude zpracovaná. Cesta ke koledě se mi protáhla na dvacet minut, což se mi připadalo až moc dlouho. Přede mnou je ještě 8 kousků. Šipka se mi točila sem a tam, hint mi v tu chvíli v lese nebyl k ničemu. Je to tady samý strom. Krátce po páté hodině ráno konečně nalézám nádhernou kešku .Za mě asi nejlepší z celé série. To dvacetiminutové hledání stálo za to! O pár minut později už stojím poblíž další keše Rodina a přátelé. Cestou jsem si četla listing, ale nevím proč jsem si vůbec nevšimla hintu. Hodila jsem to za hlavu s tím, že to bude asi tak jasný, že se po tom nemusím pídit. Šipka mě dovedla na místo, odkud mi ukazovala už jen asi 30 m. Ukazovala ale směrem, kam se mi vůbec, ale opravu vůbec nechtělo. Kouknu ještě jednou do mobilu, zděsím se atributu, přečtu si konečně hint a váhám. Mapa mi žádnou cestu neukazovala, šipka byla neúprosná, rozhodla jsem se to nějak obejít. Ve tmě už jsem nerozeznávala rozdíl mezi cestou a necestou, až jsem se ocitla v kopci a lezla po čtyřech. Smála jsme se sama sobě – co to tady vyvádím?! Téměř po hodině mě ale smích přešel. Mobil začínal hlásit, že je vybitý. Vytahuji z batohu externí baterii a nevěřícně koukám na šipku, která zase ukazuje někam úplně jinam, než před chvílí. Mezitím se mi skutálí batoh dolu do tmy… Kromě hledání kešky hledám ještě i batoh. Připadám si v tu chvíli jako seriálový Mr. Bean. Najdu batoh, vracím se kamsi nahoru, opírám se o bludný kořen. O kus dál si sedám na zem skoro odhodlaná počkat na nějakého dalšího kačera nebo na denní světlo. Zkusmo hrábnu rukou do prostoru a světe div se, byla tam! Padla v 6:00. Tenhle pocit z nálezu je neuvěřitelně krásný a přesně to se mi na téhle hře líbí. Šla jsem sice úplně jinudy, než bylo asi zamýšleno, ale povedlo se. Když se vydrápu směrem nahoru, zjišťuji, že stojím konečně nohama na něčem, co připomíná cestu a dokonce tu jsou turistické značky. Tak teď už je mi ten hint jasnej. Ta cesta tu opravdu je.

Rodina a přátelé (uveřejněno s laskavým svolením Alke04)

 

Po tomto zběsilém hledání jsem už cíleně zvolnila tempo, není kam spěchat. Kešky nemají nožičky a neutečou mi. Cestu ke Střevíčku jsem zvolila špatnou, ale už jsem se ničemu nedivila. Pokorně jsem se vrátila na rozcestí, abych se v tom tmavém lese nezamotala ještě víc než u kešky předešlé. Prohlížím si každý další kousek série s nadšením, stejně jako na začátku výletu a jen uznale kývu hlavou nad provedením. Sice jsem se ještě jednou zamotala někde mezi DárkemSněhulákem, ale to už bylo 7:15 a začínalo se pomalu rozednívat. Devatenáct kešek za mnou a poslední přede mnou. K té už jsem šla hodně zlehka a přemýšlela, jak po tomhle nočním výletu budu ve dne fungovat. Bonusový Betlém byl třešničkou na sériovém dortu. Po otevření logbooku zjišťuji, že v době, kdy jsem teprve s lovem začínala, někteří tu už končili. S úsměvem na rtech a pocitem, že už je to za mnou, jsem si prohlížela všechny TB a CWG v útrobách kešky. A řekla jsem si, že si asi taky nějaké ty CWG nechám vyrobit, abych mohla někam přidat svou „vizitku“.

 

Zpět k autu jsem to vzala zkratkou lesem a asi tušíte, jak to dopadlo… Určitě se ta série dá zvládnout za necelé dvě hodiny. Přes čtyři to dělám jenom já a i tak z toho mám radost:). Když jsem se vracela do Prahy, míjela jsem v Podolí auto BarRandice, která se mnou občas na nějakou tu kešku zajde. Blikneme na sebe, že prohodíme pár slov. Když jsem přistoupila k jejímu autu, jen udiveně stáhla okénko, odkud že to jedu v devět ráno? Snažila jsem se jí v kostce vysvětlit, že z lesa někde u Felbabky ze skvělé série. Mile mě upozornila, že mi z kapsy trčí kabel, byl to ten od externí baterie k mobilu. A já byla ráda, že po několikahodinovém rozjímání v lese můžu konečně někomu živému popřát krásné Vánoce.

Z tohoto výletu pro mě vyplynulo velké ponaučení. Asi čekáte něco jako – nechodit sama do lesa, mít pořádnou čelovku, atd. Ale omyl. Pro mě z toho plyne, že když jsem sama v lese, největší nebezpečí číhá v mé fantazii:).

One comment

  1. Profilový obrázek
    martin.simek

    Skoda, ze tato krasna serie skoncila posledni tak nechvalne „v troskach“ …. porad jeste nechci uverit, ze ji umyslne nici cacheri 🙁

Scroll To Top