Domů / Reportáže / Vyvolení: V kufru auta máme nafukovací člun…
Vyvolení: V kufru auta máme nafukovací člun…

Vyvolení: V kufru auta máme nafukovací člun…

Zvoní budík. Je šest hodin ráno, tma a sobota, a já vstávám, abych se mohla zúčastnit experimentu s názvem stratocaching. Naštěstí jsem se dostala mezi 50 vyvolených, kteří se stihli zalogovat včas, a tudíž mám pro dnešek své místo na slunci vybojované. Chvíli po sedmé se scházíme s PerchCZ na Malostranské, a cestou tramvají do Libuše probíráme rychlost větru, mlhu a možnosti dopadu tolik očekávaných poslů z vesmíru – stratokeší.

V areálu libušské meteorologické stanice potkáváme mnoho známých i neznámých tváří a jdeme si poslechnout přednášku. V první půlce nás sympatický mladík seznamuje s meteorologickými balóny. Můžeme si osahat měřáky, které se na nich vznášejí třikrát denně do oblak. V Čechách se tato měření provádějí jen na této stanici a potom ještě na jedné vojenské v Přerově. Každý den o půlnoci, v šest ráno a v poledne vylétají balóny, aby vyslaly zprávy o teplotě, množství ozónu, tlaku vzduchu a síle a směru větru. Toto vše zjišťují malé lehoučké plastové krabičky, které se po dopadu ponechávají svému osudu, protože se nedají znovu použít. Ve druhé části přednášky je nám promítána animace o znečištění vesmíru lidmi. Na grafu je vidět, jak přibývá tzv. vesmírného smetí. Zdá se, že i toto se stává ekologickým problémem, který lidstvo způsobilo. Další záběry na plátně nám představují geostacionární družici a její funkce při snímání povrchu zemského.

Po přednášce odcházíme ke „garáži“, kde se kompletuje dropion, aby ho zanedlouho balón mohl vynést do oblak. Sluníčko se začíná prodírat skrz mraky, a tak trpělivě sledujeme spojování drátků a dolaďování detailů nezbytných ke zdárnému letu. Rozhovory mezi přihlížejícími se stáčejí k jednomu tématu, a tím je síla a směr větru a kam asi „javorová semínka“ dopadnou. Čekání na start zpříjemňuje občerstvení zdarma v podobě kávy, svařáku, koláčků a párků v rohlíku ve stánku na nádvoří. Vedle garáže se začíná plnit světlý balón héliem. Po tom, co nabude svůj konečný rozměr, bude klást odpor odpovídající váze cca 7 kg. Konečně nastává hodina „H“. Hlasitě odpočítávám společně s Davem start. A najednou již balón letí a velice rychle stoupá, mění se ve zmenšující se tečku na obloze. A to již máme na notebooku předpověď směru letu a na nic nečekáme, nastupujeme do aut vydat se vstříc tomu, co nás tak baví. Je to hledání něčeho, někde, a dnes opravdu ještě nevíme přesně kde.

 

V kufru auta je složený nafukovací člun a lezecká výbava. Co kdyby se to dnes hodilo. Vyjíždíme směrem na Zdice. Protože máme ještě zhruba 1,5 hodiny času, než balón doletí do požadované výšky, a další 1,5 hodiny, než se semínka snesou na Zem, zastavujeme na zcela nové Earth cache AGT 45: Koukolova hora – devonske vapence. Parkoviště je pod kopcem, na který musíme vylézt. Je již krásně teplo a my rychlým tempem vyrážíme k 1. stage, kde se potkáváme s geokolegy se stejným úmyslem. Společně potom zjišťujeme odpovědi na otázky z listingu a najednou si všimneme bílé tečky na obloze. Je to on! Je to to, co tolik lidí dnes vytáhlo na výlet, je to „náš“ balón. Nyní se vznáší ve výšce více než 28 km (jak víme z přímého přenosu z letu, který sledujeme na notebooku). Zdá se až neuvěřitelné, že se nám podařilo ho zahlédnout chvíli před tím, než byl odpoután od dropionu a než byly vysazeny stratocache ke svému krouživému letu. Máme radost z tohoto objevu, ale i z toho, že se nám podařilo dát na Earthce FTF. Na samém vrcholu kopce odlovíme ještě tradičku a spěcháme do aut na další cestu na jihozápad. Ze zpráv se dozvídáme o zdárném přistání dropionu v Cerhenicích. Vidíme i místo dopadu obklopené houfem aut. Ale nezdržujeme se zastavováním a pospícháme na sever od Plzně, na místo pravděpodobného dopadu stratokeší.

Když se objevují první souřadnice v tabulce, právě logujeme místní tradičku (která nám krátila čas čekání na další informace). Rychle ukrývám krabku pod kameny a na plný plyn vyrážíme do Chrástu. Myslím, že tahle vesnička ještě nic podobného nezažila. Na návsi a vlastně všude, kde se dá, parkují auta, ze kterých vybíhají lidé jedním směrem. Ani se nepokoušíme k tomuto maratónskému davu přidat s naději, že jinde to bude třeba lepší. Čekat na další souřadnice ve vsi se nám nezdá jako dobrý nápad. Tak odjíždíme pár kilometrů západně. Na různých místech okolo silnice jsou vidět auta s vyčkávajícími kačery vyznačujícími se notebookem na kolenou. Když se přiblížíme k místu dopadu druhé keše, začínám přemýšlet o tom, jestli nejsme na megaeventu. Silnička mezi vesnicemi je totiž lemována stovkami aut a jak zjišťujeme dle SPZ, nejen ze všech krajů České republiky, ale zahlédneme i auta ze Slovenska a Německa. Kam se podíváš, tam je kačer. Začíná být jasné, že odlovit kešku mezi prvními deseti je dílem obrovského štěstí, které spočívá v tom, být ve správnou chvíli na správném místě.

Naději na úspěch nám kazí zpráva, přicházející za necelou hodinu, že ostatní kešky nekomunikují a tudíž nelze jejich dopad upřesnit. Odjíždíme s tím, že si odlovíme alespoň nějaké ty normální krabky. Když se blížíme k finále multiny na okraji Rokycan, potkáváme auto, a slečna z něj nám oznamuje, že „pípla“ další stratokeš a ona má souřadnice, ale v divném formátu a neumí je převést. Okamžitě měníme plány, souřadnice konvertujeme a zadáváme. Je jasné, že musíme vyzkoušet své štěstí do třetice. Cestou ještě naskočí koordináty čtvrtého semínka, které jsou velice blízko třetímu. Jedeme a nacházíme na místě aut již podstatně méně, tj. zhruba padesát. Na poli přistává vrtulník a nám je jasné, že jsme tu zase s křížkem po funuse. Chvíli parkujeme opodál a čekáme, jestli přece jen nějaká ta další keška nerozmrzne a neprozradí, kam ji vítr zavál. Někteří se rozběhli po místních polích, lukách a lesích, a pokoušejí se o BF, ale musela by to být opravdu velká náhoda, kdyby se někomu podařilo semínko nalézt. Terén je tu dost členitý a pokud dopadlo na stromy, tak je šance na objevení takřka nulová.

A protože zbylých šest vesmírných keší nám místa svého pobytu již neprozradila, nezbylo, než naši misi ukončit. Nechávám se vysadit u kamaráda geokačera na nedaleké chalupě a vyrážíme za svitu baterek odlovit ještě pár místních krabiček, u kterých jsou souřadnice jasné. Měsíc se kulatí k zítřejšímu úplňku, a já mám za sebou napínavý den plný nového poznání, napětí při hledání, setkání s kamarády a také jedno FTF a pár dalších bodíků do nekonečné sbírky „found it“. I když jsme stratokeše nenašli, byl dnešní den dalším nezapomenutelným zážitkem, který se mi díky geocachingu podařilo prožít. A jsem moc ráda, že jsou mezi námi tací, kteří si i tímto způsobem dokáží zrealizovat své, na první pohled trochu bláznivé sny.

Foto: Azulka a PerchCZ
Scroll To Top