Domů / Profily / Přece nestihneš dojet na dvacet keší naráz
Přece nestihneš dojet na dvacet keší naráz

Přece nestihneš dojet na dvacet keší naráz

Jako jediný v republice má víc než 1000 FTF. Tak jako Supermana známe jen v rudém plášti, k němu neodmyslitelně patří bílá košile. Na své „pozlacené“ oktávce už třikrát prorazil vanu, ale miluje přírodu a nikdy by nepřejel brouka. Založil nejnavštěvovanější keš na světě. Během našeho rozhovoru vykouřil svou pětasedmdesátou cigaretu. V životě. Nejí maso, ale přesto se díky němu na Valašském keškobraní už šest let uděluje jen druhé místo. První totiž může být jen jeden. Benjo5.

 

A baví tě vlastně ještě Keškobraní, když už jsi ho vyhrál pošesté v řadě?
Jasně, to je vrchol sezóny. Nejlepší event v Čechách je Keškobraní.

Vždyť to ale vůbec není o luštění. Je to jen běhání a lezení na stromy a na skály…
Ne, tam je to hlavně nádherné. A ta příroda je pěkná. Oni to mají vždycky dobře připravené. Tenhle ročník byl o řekách – o Bečvách.

Takže se šlo údolím a neběhalo se do kopců?
No, to bylo hustý. My jsme vyrazili na první větev a první byla drajvka. Jenže pak hned druhá byla u nějakého jezu. Byl to sice potok, ale byl na něm jez. Takže tam Sinuhet vletěl po pás. A třetí keš znovu pod jezem. Znovu brodění… A my jsme si jen říkali : „Organizátoři přitvrdili! Jestli tohle bude celou dobu, tak jsme nahraný!“ Ale Sinuhet je zvyklý. Vždyť už tenkrát na druhém Keškobraní vletěl do toho potoka taky. No, nakonec se ukázalo, že tahle větev byla nejdrsnější. Bohužel jsme si ji dali hned na začátku.

Přesto mi tenhle závod přijde jen o fyzické kondičce. Co se tam dá zažít zajímavého?
Jasně, samozřejmě že některé keše byly drive-in podél té hlavní řeky, ale pak tam byla část i podél pramenů. Jeden pramen té Bečvy v podstatě spočíval v tom, že jsi šla naprosto nedotčeným terénem přímo od pramene. My to navíc šli s kolem na rameni. Úplně špatně. No ale bylo to tak neuvěřitelně nádherné místo. Zkrátka jdeš údolím, kam bys vůbec bez těch keší nešla, a byla to naprosto nedotčená příroda.

A užili jste si to vůbec, když jste běhali kvůli závodu?
No, my jsme běhali… To nemůžeš moc běžet, když máš na rameni kolo. Ale krosíš terénem, který je úplně panenský. Drsný, ale prostě paráda. To jsem si užil úplně nejvíc.

Mě na těchhle soutěžích vždycky bavilo něco luštit, bavil mě ten příběh, který byl spojen s nějakými artefakty, jako na Hracholuskách.
Mě na těch kačerských soutěžích, ať už jsou to Hracholusky nebo Keškobraní, vždycky bavila příprava té strategie. Ta logistika – jak to vymyslet tak, abychom to dali co nejefektivněji.

Vítězný tým Keškobraní 2012

Vítězný tým Keškobraní 2012

To je vidět i z tvého lovu FTF. Tam taky musíš vymýšlet strategii.
Jasně. Já už jsem takovej, no. Strategickej člověk.

Budeš ještě lovit FTF, když už jsi oslavil tisícovku?
Už mám asi 1040 FTF. Už pojedu jen na ty větší série. Kolem těch padesáti a víc.

Až dostaneš auto ze servisu, tak zase začneš jezdit?
Jo jo, v pondělí bych si ho měl vyzvednout. Ale Skupec nic nepouští, to je ichtyl, že jo. No, klidně to tam napiš. Prostě celé léto se nic neděje, a pak to všechno pustí jeden den. To je ale neskutečný. Jak jeden člověk dokáže zabít celou tu zábavu. Vždyť si to vezmi. Když byl ještě reviewerem TrainTour nebo i ten Vršo. Vždyť jsme si společně užili spoustu suprových večerů, kdy člověk měl zajímavou zábavu na večer. No a Skupec pustí najednou dvacet keší a o čem to pak je? Ty přece nestihneš dojet na dvacet keší naráz.

Ale na TrainToura se přece taky kdysi nadávalo. Například když se chodil dívat na FTFkáře.
Ale to mě vůbec netrápilo. Hlavní je to, že pouštěl keše průběžně. Ale tuten (Skupec reviewer – pozn. red.) pouští vždycky dvacet keší naráz a pak zase dva týdny nic. Úplně to zazdil. Doufám, že další reviewer už bude nějaký normální.

Když jsem o tom tak přemýšlela, ty jsi byl ten, kdo v té Praze hon po FTF pořádně rozjel. Předtím to fungovalo.
Předtím to fungovalo tak, že když vyšla nová keš, tak tam PaBa druhý den ráno v deset dojel. Se psem Andulkou.

Proč jsi vlastně začal kešovat? Jak ses o geocachingu dozvěděl?
Šli jsme trek s Voduškou a Krtečkem, to jsou moji spolužáci ze střední, po Novohradských horách a Voduška nám vyprávěla o takové zajímavé zábavě, že se hledají poklady s GPSkou. Tak jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé a když jsem se vrátil do Prahy, tak jsem si udělal účet na geocaching.com.

A Voduška tenkrát měla nějaké ty čtyři nálezy nebo něco podobného?
Ne, ona už byla profík, měla nějakých sto nálezů, ze začátku jsme se jí s Krtečkem snažili dohnat. Pro nás byla master. Sto čtyřicet nálezů snad měla a my jsme měli deset.

A to byl rok?
To bylo koncem léta 2007. No a nejbližší keš, co jsem měl, byla na Čechově náměstí. Tam je kostel a u něj keš 1/1, jmenovala se Cubed. Šel jsem bez GPSky, jen tak podle mapy. Hint byl magnetická lavička. Byl zrovna takový hezký den, tak jsem se tam vypravil asi ve čtyři hodiny odpoledne. Jenže na tom dětském hřišti byla samozřejmě spousta maminek s kočárky a bylo to tam úplně plný. Tak jsem si říkal, oukej, tak si počkám. Pak jsem asi tři hodiny poslouchal v autě muziku, a když bylo asi sedm a už se začínalo pomalu stmívat, tak jsem si říkal, že už půjdu zevlovat na houpačku, abych si to místo obsadil. Nakonec tam už zbyly jen poslední dvě maminky, a když si začaly povídat o tom, že ten Persil mají u Rossmana za šedesát devět, mohl jsem jít na to. Hint byl magnetická lavička, tak jsem si říkal: „Hm, to bude něco s lavičkou!“, tak jsem tak koukal podél laviček, pak pod lavičku a najednou vidím – krabička od filmu s přilepeným magnetem. No a mě to tehdy přišlo geniální, že někoho napadne tak skvělá myšlenka přidělat ke krabičce od filmu ten magnet, že jsem si řekl: „Jo, tohle je zábava pro mě!“ No a tak jsem začal.

A kdy jsi geocachingu propadl úplně. My tě známe z dob, když už jsi hodně lovil FTF.
No svou druhou keš jsem odlovil až za měsíc. Šli jsme s Voduškou po centru Prahy a já s ní odlovil hned čtyři keše za den. Takže jsem rovnou oslavil milník – 5 keší. A tehdy mě to už fakt chytlo a začal jsem keše hledat podle mapy. Po dvaceti čtyřech dnech bez keše jsem měl najednou dvacet čtyři dní s keší. Nepřerušenou řadu. No a pak jsem si jednou četl logy těch ostatních a viděl jsem, jak tam logují to FTF. Tak jsem si říkal, že bych to rád zkusil, jaké to je mít jednou to FTF. Zjistil jsem, jak se to hledá, že na stránkách je nějaký výpis nejnovějších keší a každý den tam něco přibyde. Jeden den jsem to sledoval a ten den bylo publikováno asi deset keší všude po České republice, mezi nimi i nějaká mysterka u Berouna, kde byly brutální šifry. Tak jsem to luštil, luštil, uprostřed toho luštění se změnilo zadání, a pak mi to nějací ňoumové vyzobli. Nakonec asi v jednu v noci píplo Gymnázium Jaroslava Heyrovského ve Stodůlkách. Multina. Já jsem předtím nikdy žádnou multinu neudělal, takže to byla moje první. Tak jsem vyrazil a byl jsem nadšený, že se tam něco zjišťuje, že na sloupu veřejného osvětlení je číslo, ze kterého se to počítá. Byl jsem úplně nadšený, jak je to geniální keš. Spočítal jsem to, našel stage, a pak jsem šel na finále. Bez baterky – to bylo v zimě, 11. prosince – šlápl jsem do nějaké louže až po kotník, pak jsem uklouzl na bahnitém kopci a málem si vyškrábl oko, ale nakonec jsem našel keš a opravdu tam byl prázdný logbook a bylo to moje první FTF. A mě to tak nadchlo, že jsem dobrej. To prostě člověk musí zažít na vlastní kůži. Najít úplně první keš s ještě prázdným logbookem je prostě něco nepopsatelného.

FTF doutník

A od té doby jsi začal lovit spíš FTFka…
Mě to začalo bavit. Je to taková výzva, protože najít keš jako padesátý není nic zajímavého, ale být první, buď tam první dojet nebo první vyluštit mysterku, je takové prestižní. Není to tak, že bych si chtěl honit triko vůči ostatním, ale že to zajímá mě samotného, jestli jsem schopný tam být první.

Máš pro lov FTF nějakou strategii? Vím, že máš takové dobré místo na Jižní spojce, ze kterého se všude po Praze dostaneš rychle.
Tohle se kdysi říkalo o PaBovi – to byl na začátku mimochodem můj velký vzor. Já jsem to teda nikdy nedělal. Snad jen jednou, když ten den hodně pípaly keše a já jsem zrovna jel po té Jižní spojce, tak jsem na jednom sjezdu zastavil. Říkal jsem si, že jsem tak nejblíž na všechny směry a čekal jsem. A opravdu to píplo. Někde na Zbraslavi. A dal jsem ho.

Jednou jsi nám vyprávěl, že sis rozdělil Českou republiku podle toho, kam má ještě smysl vyrážet, protože tam FTF nikdo neloví. Úplně jsem v duchu viděla tu mapu, na které je napsáno: „Tady je Trautenberkovo“, nebo spíš „Tady je Lakusovo“…
Jasně, v Praze je pro lov FTF největší konkurence, takže správný lovec ví, kde to má ještě smysl a kde už ne. Umí si zkrátka odhadnout, kde je ta hranice těch jejich rajónů. Známý FTFkář Lakus jezdil až po Sedlčany, jenže pak už se objevili další kačeři, takže se mu ta dojezdová vzdálenost taky zmenšila. Pro mě, když pípne tradička, je ten akční rádius čtyři kilometry. Jak už je to přes čtyři, tak nemá vůbec cenu vyjíždět. Už se to hrozně zrychlilo. Když jsem začal, tak na jistý FTFko bylo potřeba dvacet minut. Pak se to stáhlo na patnáct a teď je to deset. Když tam prostě člověk je za deset minut od publikace, tak ho dá. A když je tam později, tak už to není jisté. Ale čím těžší mysterka, tím je člověk samozřejmě ochoten jet dál, protože má větší šanci, že to nikdo před ním nedá. Když je to těžká mysterka a nikdo není schopen to vyluštit, o to víc mě to láká. Protože já mám rád výzvy, takže čím těžší mysterka nebo čím větší výzva, tím víc to chci zvládnout.

Když jsme ještě jezdili na FTF společně, vždycky si říkal, že třeba tuhle mysterku teď vynecháme, protože ta tam úplně suše může vydržet…
Určitě. Když se toho objeví víc najednou, musí se začít od toho nejjednoduššího. A nechat to těžší až na později s tím, že to tam vydrží. Protože na tradičku je schopný vyrazit kdokoli, kdo si nastaví notifikace, ale pokud je to trochu komplikovanější, je to obrovské síto. Multiny, natožpak mysterky spousta lidí neloví. Asi rok jsem byl například jediný, kdo měl nastavené notifikace na letterboxy a wherigo, protože to byly keše, které pípaly jednou za půl roku. Ale to byly ještě zlaté časy, protože když tohle jednou za uherský rok píplo, člověk nespěchal a byl tam úplně suše první.

Na kolik kilometrů máš nastavené notifikace? Změnilo se to nějak od dob té zlaté éry FTF?
No, tak trochu se to změnilo. Tradičky mám na osmdesát kilometrů (maximální možný poloměr – pozn. red.), ale ne že bych tak daleko jezdil. Je to pro případ, že by třeba někde napípala nějaká obrovská série. Za to dobu, co to mám nastavené, se to stalo jen jednou, když se publikovala vlečka na Orlík. Bylo to osmdesát keší a určitě to bylo za takovým mým akčním rádiem těch padesáti kilometrů, ale jeli jsme tam a patnáct jsme jich utrhli. No a samozřejmě nejvíc mě lákají FTF na 5/5 keších. Koho by nebavila 5/5 keš a ještě na ní mít FTF?

Ale ještě mě napadá něco zajímavého k lovu FTF. Měl jsem takovou hranici. Vždycky jsem si říkal, že pokud to má mít smysl, tak bych měl otáčet klíčkem v autě do čtyř minut. To je takový ten standard, který dodržuju, a velmi výjimečně se mi to povede i za tři minuty. Ale jak je to pět minut, tak už si říkám: „Špatný, špatný, nemám jít radši zpátky domů?“

A vyrážíš i po těch pěti minutách? Víš například procentuálně na kolik FTF vyrážíš i po pěti minutách?
Vyrážím. Ale jen pokud je to blízko. Samozřejmě. Ale to je prostě tak. Když to pípne, tak máš na rozmyšlení asi deset vteřin. Buď si řekneš, že to je blbost a nemá to cenu, nebo se hecneš a řekneš si: „Jo, jedu!“ A pak už o ničem nepřemýšlíš, pak už prostě začneš automaticky vykonávat všechny ty věci – rychle se obléct, vzít GPSku, baterky, v lepším případě stáhnout tu keš, když ji máš náhodou zrovna připojenou k počítači, rychle vyběhnout k autu a dát FTF.

Jakého FTF si nejvíc vážíš?
Nejlepší FTFko, co jsem kdy zažil, bylo samozřejmě na finále Karla Maye. Karel May je totiž úplně nejlepší série v Čechách. Je to šíleně těžký, je tam krásná příroda, kterou miluju.

 

Ty miluješ přírodu? Tuhle stránku tvé osobnosti neznám…
Fakt. Karel May a jeho Balkánské rokle. To samé Valašské keškobraní. Já vážně miluju přírodu. Ale když se vrátím k té Mayovské sérii. Na tu bonusovku musí jít tři týmy zároveň a smskou si vzájemně posílají informace. No a takhle jdeš celý den, teda spíš den a půl. My jsme tam museli přespat. No, a to bylo zkrátka úplně nejcennější FTFko. Ale to si každý musí projít. To prostě nejde převyprávět. Každý, kdo si projde celou tou sérií a ví, jak šíleně těžké to je, teprve to finále prožije naplno. Dachmh si s tím bonusem dal ohromnou práci. Dokonce dává možnost projít si tu bonusovku lidem, kteří nedali těch předchozích pět keší. Ale podle mě se ty lidi hrozně ochudí, protože ta bonusovka je logické vyvrcholení celé série, která opravdu graduje od keše ke keši.

Je delší a delší, viď?
Je to těžší a těžší. Když si vzpomenu na první ze série – Kurdistán –, který mi kdysi přišel jako naprostý hardcore, byla to vlastně jen taková procházka oproti ostatním. Nedrsnější je totiž pátá ze série – Škipetaři – to jdeš asi dva dny, je to stejně terénně náročné jako Krkonoše crossing, a pak prostě dojdeš do finále a máš keš! To musíš zažít. Musíš si to projít a pak z toho máš dobrý vnitřní pocit. Nemá cenu někomu vyprávět, že to bylo skvělý. Člověk si to musí zažít a pak pozná, jak to bylo skvělý.

Deštěm větrem přes Krkonoše Crossing jedině s úsměvem

Myslela jsem, že tvůj největší zážitek byl výstup na Mont Blanc.
No, to bylo tak. Blížilo se deset tisíc nálezů a čirou náhodou i mých 1000 FTF. Když jsem měl asi 9400 nálezů, začal jsem pokukovat po nějakém důstojném milníku. A už o pár let dřív jsem hledal, jaká je nejstarší neodlovená keš v Evropě. Zjistil jsem, že je to právě ta na Mont Blancu. Pak mi to vrtalo víc a víc hlavou, říkal jsem si, že když už ty dva milníky spojit, tak to chce něco pořádného. A co by mělo být lepší, než nejstarší neodlovená keš v Evropě. Navíc na nejvyšší hoře v Evropě. Nechtěl jsem z toho ale dělat velkou výpravu. Buď jsem tam chtěl jít sám, nebo ve dvou. A tak jsem dal vědět jediné osobě, na kterou vím, že se dá spolehnout. A to je ta Magda (John Nash – pozn. red.), protože mi jednou hodně pomohla na jedné keši v jeskyni. A ona řekla, že do toho jde. Teď už zbývalo jen málo – dovést obě ty skóre do samých devítek.

Musel ses hodně hlídat, abys ten počet nepřešvihl?
V počtu obyčejných nálezů žádný problém nebyl. Nakonec se ukázalo, že největší problém je sehnat těch 999 FTF. Skupec asi měsíc skoro nic nepouštěl a my jsme tu akci přitom museli naplánovat čtvrt roku dopředu. Takže to skončilo tak, že den před odjezdem jsem měl 997 FTF nálezů, ale tehdy se zrovna publikovalo, takže jsem si střihnul nějakou šestnáctistageovou multi z Prahy až někam za Říčany, tam jsem potkal Look-ase a v tu chvíli vyšla nějaká keš s terénem pět kousek za Mladou Boleslaví, takže jsem ukecal Look-ase, že je skvělý nápad přejet teď těch sto kilometrů na tuhle keš, když už má v autě ty cajky. A tam jsem opravdu ulovil 999. FTFko. Já jsem teda původně chtěl ten poslední den odlovit asi sedmdesát keší. Měl jsem na to rezervované Dalmatiny. Jenže ty FTFka mi trochu změnily plány, takže jsem na Dalmatiny vyrážel místo v osm ráno v osm večer. Udělal jsem jich asi čtyřicet a posledních dvacet keší jsem horko těžko dal po cestě do Štrasburku. No a cestou jsme ještě udělali asi pět keší po dálnicích, aby to opravdu klaplo. Ono spousta lidí pak plivalo na to, jak to dopadlo, ale už jen dát dohromady ty počty.

Byli jste tam ještě s nějakým horským vůdcem, nebo někým zkušeným, kdo leze po horách často?
Ne. Měli jsme půjčené cepíny a mačky. Já od kamaráda a Magda z půjčovny. A hlavně jsme sledovali počasí. Bohužel to počasí bylo dobré jeden jediný den, což bylo o den dřív, než by pro nás bylo optimální. Ale nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit. Obvykle se to tam dělá tak, že vyjedeš lanovkou nahoru, přespíš na horské chatě a druhý den vyrazíš ještě za tmy na Mont Blanc. Jenže my jsme tam dorazili až ten den, takže jsme v osm ráno vyjeli lanovkou, nahoře jsme byli asi v deset, odlovili ještě dvě keše, aby to opravdu klaplo na ty samé devítky a k Mont Blancu jsme vyráželi až v jedenáct dopoledne.

Sice jsme byli ve skluzu, ale řekli jsme si, že když se chodí za tmy ten začátek, riskneme to a klidně dojdeme za tmy ten konec. Vyrazili jsme a přes pláně to ještě šlo, ale pak se ukázalo, že je tam extrémně moc sněhu, protože ta zima byla tentokrát hodně dlouhá. Dva lidi, kteří šli proti nám, nás varovali, že to není dobrý nápad, protože teď na Mont Blanc nikdo nechodí a není tam vyšlapaná žádná cesta. Ale když už jsme tam byli a stálo nás to tolik plánování a peněz, tak jsme to prostě chtěli zkusit. Šli jsme cestou tří vrcholů, přičemž ta naše keš byla mezi prvním a druhým vrcholem. Stačilo přejít ten první vrchol. Začali jsme stoupat po ledové stěně, jenže asi po sto metrech ta stěna začala být hodně strmá, takže už bylo těžké zasekávat cepín do ledu. Navíc jsme každý měli jen jeden cepín a při tak strmé cestě se obvykle používají cepíny dva. Jedním se člověk drží na stěně a druhý zasekává výš. Ta stěna už měla nějakých sedmdesát stupňů. Magda z toho byla neklidná. Šla pode mnou a bála se, že kdybych spadl, smetl bych ji s sebou. Začali jsme se znovu bavit o tom, jestli pokračovat a jestli vůbec jdeme správně. A vtom přišel ten klíčový moment. Magdě se rozbila mačka. Nejdřív vypadl nějaký nýtek a pak i železo, takže ta mačka byla nepoužitelná. Slezl jsem pod ni a zkusil jsem najít to železo, aby alespoň mohla slézt dolů. Železo jsem sice našel, ale ten nýtek byl někde hluboko ve sněhu, takže ona nakonec horko těžko slezla s tou jednou mačkou a jedním cepínem. A dál jsme prostě nešli. Těch faktorů už bylo hrozně moc: Magda nemohla pořádně jít, navíc všude hrozily laviny, protože bylo moc sněhu, nebyla vůbec prošlapaná cesta a my jsme navíc měli špatný čas. Takže jsme to odpískali, protože už by to bylo neúměrné riziko. Rozhodli jsme se, že se vrátíme k lanovce, a Magda ze soucitu ke mně nabídla, že mi tam založí keš. Což taky udělala a já jsem zalogoval tuhle keš jako svůj dvojitý milník. Pak to spousta lidí, kteří vůbec nevěděli, jak to vlastně bylo, zkritizovalo.

Mnichov - Benátky – 620

Přechod Alp z Mnichova do Benátek

Takže výstup na Mont Blanc a přechod Alp z Mnichova do Benátek, to byly tvoje dva největší zážitky…

Výprava z Mnichova do Benátek byla asi největší akce, kterou jsem kdy v životě podnikl. A hodně mi to dalo. Mont Blanc byl trochu zkažený tím, že se to nakonec nepovedlo. Ale to bylo riziko celého toho podniku. Hora byla proti, tak co s tím naděláš?

Tak to máme tvé tři největší zážitky, ale ještě jsme se nedostali k tvé vlastní keši, která je nejnavštěvovanější na světě. Jak to s ní vlastně teď vypadá?
Nejnavštěvovanější keš je samozřejmě Karlův most, jak někteří z vás slyšeli v Toulavé kameře.

A jsi na to pyšný?
Samozřejmě. Když jsem to před pěti a půl lety zakládal, ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude nejnavštěvovanější keš na světě.

Já myslela, že to zase byla jedna z tvých fikaných strategií…
Ne, ne, tohle jsem vůbec nečekal. Založil jsem ji v roce 2008, asi tři měsíce po tom, co jsem začal kešovat, a chtěl jsem založit svou první keš. Chtěl jsem nějaké prestižní místo a tak jsem 1. 1. 2008 vrznul krabičku do Karlova mostu. Je to keš 1/1, Prague Bridges 1 a bonusové číslo samozřejmě nemohlo být jiné než jedna.

Bude mít série Prague Bridges nějakou bonusovku?
No samozřejmě, kdo kešuje v Praze, ví, že ta série ještě není úplně kompletní a že pořád ještě čtyři mosty zbývají. Chystám se to dokončit, ale bude to těžké. Chtěl bych na to být hrdý. Přece jen, za dobu, co kešuju, se mi zvýšily standardy. Kdo už chvilku kešuje, tak na bonus své série nechce udělat nějakou řadovou krabičku. Nějakou vizi mám a byl bych rád, kdyby se letos publikoval ještě aspoň jeden most.

Kdy sis všiml, že máš nejnavštěvovanější keš?
Už asi před třemi lety jsem koukal, kde po světě jsou nejnavštěvovanější keše, protože jsem si všiml, že na Karlově mostě je opravdu enormně hodně logů. Koukal jsem se do center všech známých turistických destinací, jako je Londýn, New York, Los Angeles, San Francisco, Sydney, Paříž a další. Zjistil jsem, že úplně nejnavštěvovanější keš mimo Prahu je v Las Vegas. To bylo v době, kdy měla asi osm set nálezů. Karlův most měl tehdy necelé dva tisíce. Došlo mi, že v Praze máme opravdu ty nejnavštěvovanější keše. První keš, která přesáhla tisíc nálezů, byl Václavák. A čirou náhodou jsem byl já ten tisící nálezce.

Pak Václavské náměstí překonala Terezka. Dlouhou dobu byla hodně navštěvovaná keš Lennon Wall, ta ale nikdy nebyla první. A pak jsem jenom čekal. Poslední dva roky jsem opravdu dával pozor, abych Karlův most co nejrychleji obnovil, když se ztratí. Mám tak pět až sedm nálezů denně a o víkendech kolem dvanácti, patnácti nálezů. Skáče to opravdu hrozným tempem.

 

Je to zvláštní, že nejnavštěvovanější keše jsou právě v Praze. Čemu to přisuzuješ?
V Praze se scházejí dva faktory. Zaprvé to, že Česká republika je kačersky hodně aktivní, v podstatě na stejné úrovni jako Německo. Zkrátka jsou tady mraky kačerů a pořád přibývají noví. Druhým faktorem je to, že Praha je opravdu hodně navštěvovaná turisty. Zahraničních turistů na keši Karlův most bývá tak dvě třetiny nebo 60 procent. Tyhle dva faktory, když se spojí, udělají největší návštěvnost, jaká kde na světě je. Ten Karlův most je v ohnisku veškerého turistického ruchu v Praze, protože všichni se jdou podívat na Staré město a všichni jdou na Hradčany. A všichni, kdo do toho kešují, musí přes Karlův most. A podívají se: „Aha, tady je tradička, 1/1, to bude jednoduché, tam si skočíme. Je to jenom asi dvacet metrů od mostu.“ No tak proto tam chodí. Terezka je to samé. Je na Královské cestě, ale jak už není na tom opravdovém ohnisku, tak je to o trošku slabší. Ale jen o málo.

Takže máš pořád největší šanci být první?
Po tom, co jsem objevil Project GC a zjistil, že Karlův most je opravdu nejnavštěvovanější, podíval jsem se samozřejmě i na konkurenci. Zjistil jsem, že šestá nejnavštěvovanější keš je Alexanderplatz v Berlíně. Sledoval jsem ji asi poslední tři měsíce a všiml jsem si, že na Alexanderplatz přibývají nálezy rychleji, než na těch čtyřech keších mezi námi. Z dlouhodobého hlediska si myslím, že je ten Alexanderplatz všechny předjede a bude s Karlovým mostem bojovat o první příčku. Ale obě ty keše jedou stejně rychle, jen ten Alexanderplatz je založený asi o rok a půl později, tak myslím, že to klapne a Karlův most zůstane na prvním místě.

Když už kešuješ od roku 2007, co se za to dobu změnilo?
Když jsem začal kešovat, tak jsem to bral tak, že každý si ty keše loví sám, každý si je luští. Tehdy neexistovaly nějaké databáze s finálkami. To tehdejší staré jádro, jako byli Dorcadion, Dáin a další, lovilo čistě. Každý si to vyluštil, a když by někdo přišel s tím, že má nějakou databázi, kouknou na něj divně a pokrčí rameny. A já jsem si říkal, že nechci být jeden z těch šašků, kteří to takhle ochcávají. Když je těžká keš, tak ji buď vyluštím a mám z toho dobrý pocit, nebo ji nevyluštím a prostě ji nemám. Ale že bych si jen tak zašel pro keš, protože mi někdo dal souřadnice z databáze, a řešil to takhle pořád? Mysterky neluštím a sháním si finálku – to prostě není můj styl. Samozřejmě taky jsem párkrát byl na akci s někým, kdo měl vyluštěnou mysterku a šel ji odlovit, a tak jsem ji odlovil s ním, ale nikdy jsem to nedělal tak, že bych si od někoho masově stahoval souřadnice. Vím, že si tím nezískávám popularitu, ale dost hlasitě tenhle přístup kritizuju.

A co říkáš na stále větší popularizaci geocachingu? Překvapilo mě, že ses rozhodl spolupracovat s Toulavou kamerou…
No, tak dostal jsem za to tisícovku, tak jsem do toho šel. Ne vážně, já si myslím, že každý z nás byl jednou mudlou, a mě nejvíc vytáčejí ty lidi, kteří tvrdí, že je špatné říkat o geocachingu někomu dalšímu. Vždyť proboha kdyby to nikdy nikdo nikomu neříkal, tak by se o tom sami nikdy nedozvěděli. To je přece takové pokrytecké: Já můžu, ale ostatní ať už se o tom nedozvědí. Takže si myslím, že dělat popularizaci nějakou inteligentní formou je lepší, než dělat popularizaci stupidní formou, a proto jsem šel do Toulavé kamery.

 

A když přibývají noví kačeři, přibývají i jejich krabičky a potenciální FTF.
Jasně, to je to hlavní. Já jsem pro to, aby přibývali noví kačeři, protože každý nováček chce po nějaké době založit vlastní krabičku a každá nová keš znamená další možnost FTF. A to je to jediné, o co mi jde. Je jedno, jak už.

Jo a ještě jsem chtěl říct, že na Projektu GC jsem se díval, kolik má nejlepší FTFkář prvonálezů a zjistil jsem, že nějaký Američan jich má 1150. Já mám 1040, takže mám před sebou další malou výzvu.

No jo, další výzvy! Na co se chystáš? Pořád budeš lovit FTF?
Já pořád doufám, že mě geocaching přestane bavit. Ale pořád se to nedaří. Další výzvy? Moc výzev teď není. Když dá člověk 10 000 nálezů, je další milník dost daleko. Tabulku D/T mám vyplněnou už dvakrát. To už jsem taky dávno přestal řešit. Tuhle jsme si s kamarádem Vojtanosem říkali, že dobrá challenge by byla ulovit všechny aktivní keše v Čechách. No já nevím, pro mě byla obrovská výzva ten Mont Blanc. Pro mě to byl ultimátní cíl, vyvrcholení všeho.

A budeš to ještě zkoušet?
My jsme si původně říkali, že tam půjdeme ještě letos, ale asi to nedopadne. Máme tam zkrátka nevyřízené účty. Na druhou stranu k té hoře máme obrovský respekt. Mně se nelíbí, když někdo říká, že pokořil nějakou horu. To ji chtějí jako ponížit, nebo co? Já tu horu respektuju a rád bych na ni vylezl o to víc, že už se mi to jednou nepovedlo. Asi není správné hrát si na ty milníky. To je to prokletí kulatých čísel.

Ale to je tvoje prokletí…
Ano, čísla, to je moje prokletí. A geocaching. Díky geocachingu jsem začal kouřit, třikrát jsem prorazil vanu a několikrát jsem se pohádal se spřátelenými týmy na téma „brouci, brouci“. Jo a kamarádím se s řezníkem. My jsme si sedli tím životním postojem.

One comment

  1. Profilový obrázek

    🙂 Hezký článek! V mnohém s Benjem souhlasím, v lecčem se rozcházíme…

Scroll To Top